Digitální poezie
Digitální poezie je specifický žánr blízký výtvarnému umění, který se od tištěné poezie liší zejména svou nelineární a multimediální strukturou (na významu básně se výrazně podílí všechny lidské smysly – text může být animovaný, doplněný obrázky nebo zvukovou stopou), na procesu tvorby se někdy podílí i čtenář. Může však mít i dekonstrukční charakter. Více se o estetice digitální poezie můžete dočíst v článku Úvod do estetiky digitální poezie na webu časopisu Psí víno.
Digitální poezie navazuje na experimentální poezii 60. let. Výrazně se rozvíjí od 90. let 20. století, přestože počátky spadají až do 50. let 20. století. Velký rozvoj lze sledovat především ve Spojených státech amerických a západní Evropě, zejména v německém prostředí (např. projekt Netzliteratur.net).
Prvky digitální poezie bylo poprvé v českém prostředí možné spatřit v roce 1997 na webu magaZlín. Často se však jedná o běžnou lineární báseň, doplněnou jednoduchou animací jako v případě básně Wrong Jiřího Dynky. Dalším autorem na webu magaZlín byl Michal Šanda se svým hypertextovým prozaickým dílem Psychoanal, doplněným vizuálními objekty. Nepříliš významnou roli hraje grafická podoba v „animovaném seriálu“ Závislost Františka Horky a Kateřiny Vozkové.
Po roce 2000 však zájem o digitální poezii v českém prostředí upadl. Téměř jedinou výjimkou je cyklus videí ABS výtvarníka Jiřího Černického, založeném na záznamech města v reálném čase s doplněním přepisu myšlenek lidí do textové podoby. Text postupně zakrývá obraz a zároveň se se stává nečitelným.
Hypertextová próza
S principy hypertextu a nelineárního psaní se literatura potýkala dávno před počátkem internetu například od Bible až po moderní autory typu Jamese Joyce. Prvním českým příkladem hypertextové prózy je Město (1999) Markéty Baňkové, tvořený 42 stránkami textu, obrazů, animací a zvuků. Dílo vyvolalo zájem čtenářů, kteří dokonce projevovali iniciativu podílet se na tvorbě příběhu. Role hypertextů však ani v tomto případě neumožnila čtenářům svou volbou dojít například k odlišnému vyznění příběhu – „klikání na hyperlinky tak de facto pouze nahrazuje manuální otáčení stran.“¹ Autorčiným záměrem bylo zejména ponechat volnost čtenáři, který se nemusel na rozdíl od jiných děl přizpůsobovat lineárnímu příběhu.
Ambicióznější ve využití hypertextovosti byl projekt HyperHomer (1999), vedený Petrem Odillem Stradickým ze Strdic, který se měl stát kolektivním dílem čtenářů, kteří by se podíleli na tvorbě obsahu, který by byl umístěn na hlavní stránku projektu. Přitom měla být zachována i možnost lineárního čtení příběhu podle autora nebo času vzniku. HyperHomer však nakonec nevzbudil větší ohlas a projekt se příliš nerozvinul (v současné době již navíc není dostupný v online podobě).
Nové technologie
SMS literatura
Prvním příkladem českého SMS románu se v roce 2001 stala LASKA PO SMS (2001) Martina Vopěnky. Ačkoli dílo bylo vydáno knižně, autor využil dynamiku a technická omezení SMS, aby vystavěl jednoduchý milostný příběh psaný formou SMS mezi dvěma neznámými lidmi, které spolu svedla zpráva zaslaná omylem na jiné telefonní číslo.
SMS poezii se projektem MOBILYRICS (2001) snažil zpopularizovat Petr Odillo Stradický ze Strdic, ten ovšem nevyvolal větší zájem. Přestože SMS poezie se stala doménou spíše amatérských tvůrců, objevovala se i tvorba zavedených autorů. Příkladem může být sbírka Tradicionál (2003) Miloše Vopěnky. Rychlými veršovanými komentáři aktuálních událostí si získal pozornost Tomáš Kafka, vydanými ve sbírce Verše v roce (2005).
E-mailová literatura
V českém prostředí romány v e-mailech nezískaly příliš velkou pozornost. Příkladem původního českého románu je Hledání běžeckého těla (2008) Jakuba Češky. Jako beletrizovaný sociologický esej lze charakterizovat Matky po e-mailu (2009) Jiříny Šiklové.
Podobně ani v poezii e-mailová komunikace nezískala větší váhy a zůstala námětem jednotlivých básní, různě rozesetých po básnických sbírkách. Například trojici básní stylizovaných jako e-maily manželce zařadil do sbírky Druhá verze pravdy (2003) Karel Škrabal.
Konceptuální literatura
Inspirace konceptuálním uměním se objevila i v české literatuře. S dekonstrukcí literárního jazyka za pomoci počítačově generovaných slov se zejména v knize Noc na pláži (2001) zabýval Jiří Drašnar.
Dalšími příklady konceptuální literatury mohou být básnická sbírka 55 007 znaků včetně mezer (2011) Ondřeje Buddeuse, próza Impromptu (2012) Romana Haisela nebo SPAM (2012) Petra Štengla. Nejdále v rozbíjení klasických literárních forem zachází sbírka 3,14čo! Diskusní básně (2013) Petra Štenga, Jakuba Šofara a Michala Šandy, která je složena pouze z textů nalezených na českých diskusních fórech na nejrůznější témata.
PIORECKÝ, Karel. Česká literatura a nová média. Praha: Academia, 2016. ISBN 978-80-200-2578-4. S. 59-86 a 179-243.
1 PIORECKÝ, Karel. Česká literatura a nová média. Praha: Academia, 2016. ISBN 978-80-200-2578-4. S. 79.