Sjezd spisovatelů (2015)

Sjezd spisovatelů 2015 (s podtitulem: „Přepisujeme přítomnost“) se konal 5. a 6. června 2015 v Praze. V celkem pěti tematických blocích zazněla řada kritických příspěvků na adresu fungování české literatury.

Kritická reflexe sjezdu

 

Tři zásadní projevy

Převzaté z bakalářské práce Současná literatura a společnost Tomáše Kotrly z roku 2017. Celé příspěvky je možné si přečíst například v knize Sjezd spisovatelů (2015): sborník příspěvků, kterou vydalo nakladatelství Host v roce 2015.

Pavel Janáček: Profesionální spisovatel dnes

Problematikou socioekonomické a kulturní profesionality se zabýval příspěvek Profesionální spisovatel dnes Pavla Janáčka, ředitele Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Ten varoval zejména před amatérizací literární tvorby:
Domnívám se, že každým krokem směřujícím k obhajobě profesionální literární tvorby prospějí spisovatelé jednak sami sobě jako profesní skupině, jednak instituci literatura, kterou mají svěřenu do společné péče. […] Je banálním faktem, že poslední mediální změna – rozšíření internetu – rozrušila hranici veřejného a soukromého projevu. V podobné míře bylo demokratizováno publikování: zveřejnit cokoli na síti je spojeno s nulovými náklady; nikdy také nebylo tak snadné vydat knihu, a to i papírovou, natož elektronickou.

Janáček se dále věnoval kulturnímu rozlišení profesionálů a amatérů podle Karla Pioreckého:
Profesionální spisovatel je podle něj ten, kdo si osvojil pravidla literárního diskursu, ony kompetence, které ve svém souhrnu reprezentují instituci literatura: ví, že literární dílo ‚je vždy součástí určité tradice, sleduje určité literární (například žánrové) konvence, je situováno do aktuálního literárního i mimoliterárního kontextu, má záměrné či bezděčné internetové vazby‘ a tak dále. Amatérský autor naproti tomu tvoří nahodile, pouze na základě povšechné a neaktualizované představy o charakteru literárního jazyka. Důležitým příznakem amatérismu je rovněž nezájem o takovou zpětnou vazbu, která by hierarchizovala a oddělovala: z hlediska amatéra jsou všechny texty stejně dobré. […] Zájmy spisovatelů, kteří jsou a nejsou kulturními profesionály, jsou diametrálně odlišné. Amatérům jde o ušlechtilé prožití volného času, o sociální kontakt, emoce, úspěch a pochvalu. To jediné, oč jim nejde, je ovšem právě tím hlavním: nejde jim o instituci literatura. Současné literatuře i jejímu obrazu ve společnosti proto velmi prospěje, pokud se tvůrci – kulturní profesionálové spojí a současně oddělí od amatérů.

Posléze Janáček rozebral i socioekonomické rozlišení a poukázal na existenci finanční poloprofesionality mnohých českých autorů, ovšem v ní zároveň viděl příležitost české literatury:
Jsem toho názoru, že tendence k socioekonomickému poloprofesionalismu nemusí být jen ztrátou české literatury, ale i její trvalou příležitostí. […]
Poloprofesionální spisovatel se sice musí v některých obdobích svého života živit jinak než literárním zaměstnáním, popřípadě si musí značnou část svých životních potřeb trvale obstarávat mimo literární a mediální průmysl, avšak v ideálním případě ho to nejen vyčerpává, ale i osvobozuje. Jako poloprofesionál nemůže žánrových pravidel nedbat (to by ho odsoudilo k amatérismu), ale nemusí je na druhou stranu dodržovat jako zákon. Nemůže na svého čtenáře zapomenout, ale nemusí mu ve všem vycházet vstříc.

Petr A. Bílek: Proč nás/vás nečtou?

S kontroverzním příspěvkem Proč nás/vás nečtou vystoupil na sjezdu literární teoretik a historik Petr A. Bílek. Na rozdíl od svých předřečníků Bílek napadl „skuhravé a ublížené“ formulace anotací programu sjezdu a přirovnal je k období národního obrození. Zároveň připomněl i štěstí literatury, že je na rozdíl od hudby nebo výtvarného umění maturitním předmětem. Jako jeden z důvodů malého zájmu označil špatnou přizpůsobivost literatury pro éru masových a nových médií:
Nová média pracují s událostí, s děním v konkrétním čase a prostoru, což literatura nemá; na rozdíl od koncertu, divadelní premiéry nebo vernisáže. To, že někdo měsíce tvoří, týdny rediguje a sází či několik hodin tiskne, se událostnímu nastavení nepoddává. Tak jako množství čtenářů románu o Blatném převažuje řádově nad čtenáři Blatného poezie, převažuje řádově i počet těch, kdo sledují vyhlášení mediálně nejvlivnější ceny, Magnesia Litera, nad těmi, kdo si některou z oceněných knih koupí.

Další problém spatřoval v nastavení školní výuky:
A škola umí pracovat s letitými paradigmaty – ten bojoval za to, ten zas trpěl kvůli tomuto, jeho dílo se dělí na čtyři tvůrčí období… Proto současnou literaturu vstřebá jenom tehdy, pokud může novým materiálem zaplnit stávající vyprávěcí vzorce výkladu: Jirousem přeobsadí pozici Julia Fučíka, Vieweghem aktualizuje satirické komentování společnosti, které kdysi ztělesňoval Karel Poláček. Zbytek se nehodí a zůstane ladem. […] O co – z pohledu tradičního školního výkladu – usiluje konání a psaní Šabachovo či Rudišovo? O moc, vliv, slávu, peníze? Škola umí vytvářet muzeum voskových figurín, a tudíž selhává v situaci, kdy žádný vosk netuhne a žádný rys nevystupuje tak, aby byl charakteristikou.

Za malý zájem však podle Bílka mohlo i špatné cílení textů:
Když kdysi psal Josef Jahoda či Josef Hais-Týnecký, věděli, že oslovují jiné publikum než Čapek či nedejbože Weiner. Respektovali žánrovou přináležitost a měli zmapovaný svůj typ čtenáře. V dnešní próze jako by neexistoval tento někdejší ‚střední proud‘, popík, který si bere to elementární z ‚vysoké‘ literatury, ale dávkuje vše náročné obezřetně, v homeopatickém ředění. Dnešní psaní směřuje zároveň ke komerčnímu úspěchu, k uznání kritikou, k zisku některé z literárních cen a pokud možno i ke kultovnímu postavení.
Jako zásadní problém označil neodbornou reflexi, především na sociálních sítích:
Stačí porovnat styl komentářů v Československé filmové databázi a v kterékoliv z knižních databází; už fakt, že žádná nemá tak jednoznačné postavení jako právě ČSFD v oblasti filmu, ostatně o lecčems vypovídá. […] Žebříček hodnotných filmů vzniká hlasováním několika tisíců laických či amatérských odborníků; o těch úplně nejlepších knihách (v žánru české literatury pět z deseti prvních titulů Databáze knih obsazují hry Divadla Járy Cimrmana) rozhoduje hlasování zhruba stovky respondentů; většinou naivních a nevzdělaných, soudě dle komentářů.

Miroslav Balaštík: Konec (české) literatury

Závěrečný příspěvek s názvem Konec (české) literatury přednesl šéfredaktor časopisu a nakladatelství Host Miroslav Balaštík. Jak již napovídá název, stejně jako v případě Petra A. Bílka šlo o příspěvek značně kontroverzní. Balaštík hned v úvodu označil založení Asociace a konání sjezdu za zbytečné:
Obojí se zdá být čirým anachronismem. Během posledních desetiletí zde totiž tiše a nenápadně skončily dějiny literatury a veškeré spolky, sjezdy a nekonečné lamentování nad společenskou degradací spisovatelů jsou jen fantomickou bolestí, která nám připomíná, že zde kdysi bývala končetina.
Kniha totiž v průběhu posledních dvaceti let ztratila to, co lze nazvat jejím druhým životem. Rozpadl se prostor, v němž byl text veřejně konfrontován se svými interpretacemi, duchovní milieu (nebo chcete-li diskurs), kde se setkávají spisovatelé, kritici, čtenáři, texty, dobové normy a literární tradice a kde se z knihy jako textu stává literatura jako instituce. Teprve přítomnost knihy v tomto druhém životě vkládá do textu další roviny významů, jako jsou morální, politická, společensko-kritická a podobně. Tady se kniha stává událostí, fenoménem, který může zasáhnout společenské dění a který současně ovlivňuje i vnitřní vývoj literatury.

Balaštík upozornil na skutečnost, že „zbožštění“ knihy, typické pro 19. a 20. století, přešlo do „zbožnění“, projevujícího se nadprodukcí a marketingem; zároveň díky fenoménu e-knih mnohé knihy ztratily i svou fyzickou podobu. Jako významný problém označil neochotu mnohých autorů označovat se za spisovatele a vstupovat do veřejného prostoru:
Necítí potřebu vědomě se konfrontovat s nadosobní literární tradicí a nemají tudíž ani ambici účastnit se onoho druhého života knihy. Jinak řečeno, přistupovat ke své vlastní torbě s odstupem, jako čtenáři, reflektovat ji a vstřebat různé (i kritické) interpretace vlastního díla. […]
Je zjevné, že na rozdíl od předchozích generací prozaiků necítí ani potřebu vyjadřovat se ke svému dílu a literatuře obecně prostřednictvím esejů či kritických a reflexivních textů. Z toho ovšem pramení také nedorozumění, které panuje mezi autory a kritikou a které je symptomem toho, že onen prostor, v němž by se rodil druhý život knihy, už společně nesdílejí.

Jako velmi provokativní lze označit Balaštíkovu tezi o opuštění češtiny a tvorbě ve světovém jazyce:
Ať chceme nebo ne, jsme politicky součástí euroatlantického společenství, s nímž dvacet let máme společné dějiny, společné problémy i životní hodnoty a v řadě ohledů i společnou kulturu a jazyk. Rychlé překlady aktuálně nejlepších světových knih a témata, která se nás týkají stejně nebo i více než problémy, jež řeší česká próza, to vše ovlivňuje měřítka a nároky českých čtenářů. A máme-li pocit, že onen druhý život knihy v našem prostředí odumírá, je to možná i proto, že už tušíme, že se odehrává někde jinde, s jinou perspektivou a v jiné řeči. V této souvislosti je pak možné se ptát: proč by se měl čtenář vůbec zaobírat českou literaturou, jestliže sdílí nejlepší literaturu světovou? Jsme vůbec schopni dnes definovat, v čem je česky psaná literatura jiná (a lepší) než literatury ostatní? A nebylo by nakonec výhodnější přimknout se těsněji k dominantní kultuře euroatlantické a začít tvořit ‚anglicky‘? […]
Tvořit anglicky znamená tvořit v perspektivě kulturní bilingvnosti, s vědomím propojenosti současného světa a v sounáležitosti s ním. Tato perspektiva může knize vrátit její druhý život: otevřít naši literaturu novým tématům, interpretacím a čtenářům a především ukázat, co je na naší vlastní zkušenosti specifického a co může být zajímavého pro světové publikum.

Zahajovací proslovy

V úvodu vystoupili náměstkyně ministra kultury Kateřina Kalistová, předseda Asociace spisovatelů Jan Němec a bývalý ministr kultury Milan Uhde. jejich příspěvky jsou představeny jen ve zkratce.

Kateřina Kalistová: Zahajovací proslov

Kateřina Kalistová ve svém projevu ocenila snahu diskutovat o současné české literatuře, připomněla důležitost svébytné národní kultury a zároveň varovala před redukcí kultury pouze na peníze.

Jan Němec: Přepisujeme přítomnost

Jan Němec hned v úvodu poukázal na důležitost konání sjezdu, přestože není čím navazovat na ty předlistopadové. Označil spisovatele za bezmocné z důvodů dominance komerce a marketingu, nemožnosti objevovat nová témata i fragmentarizaci společnosti, která se „neshodne ani na jediné modlitbě„.

V druhé části výrazně pak zkritizoval polistopadovou tvorbu i společenskou neaktivitu spisovatelů. Sjezd spisovatelů označil za možný druhý začátek.

Milan Uhde: Literaturu bylo, je a bude třeba bránit

Milan Uhde zavzpomínal na sjezd Svazu československých spisovatelů z roku 1967 a popsal i vývoj české literatury v 90. letech, kdy působil jako ministr kultury. Poukázal na přehlíživý postoj politiků včetně premiéra vůči kultuře a přiznal svůj díl odpovědnosti za snížení množství finančních prostředků v rezortu i problémy se státními fondy. Zároveň vyjádřil naději, že s pomocí koordinovaného postupu umělců napříč obory se podaří prosadit odpovídající legislativu.

Blok 1 – Literatura a společnost I

Jan Bělíček: Postskriptum k debatě o angažovanosti

Jan Bělíček ve svém projevu poukázal na cílený odchod české literatury z politického a společenského života. Tuto programovou apolitičnost pak označil za výraz uspokojení a konformismu. Podle Bělíčka ale má každé literární dílo společenský přesah a snaha za každou cenu vyžadovat anagažovanost (tedy vyprázdněné módní slovo) není správnou cestou, na rozdíl od zvýšeného zájmu spisovatelů o společnost a odhalování „nepříjemných pravd“ o jejím fungování.

Petra Hůlová: Schopnost býti letadlem

Petra Hůlová upozornila, že spisovatelé obyvkle nejsou dobrými příklady morálních autorit, naopak jsou spíše egomaniaky, kteří těžko mohou být vzory pro společnost. Podle ní navíc mnoho českých autorů píše „angažovaně“, byť v různých rovinách (ne čistě politické). Spisovatelé by podle ní měli hledat „správný“ jazyk, kterým psát, v konzumním světě, ve kterém vinou kvantity textů a reklamy slova ztratila svou váhu.

Ondřej Slačálek: Chvála lyriky

Ondřej Slačálek připomněl tři velké (a přesvědčivé) obžaloby lyriky v dějinách české literatury, které jako by byly nepřekonatelnou překážkou. Podle něj však lyrika na pozadí (komunistické) ideologie nejen mystifikovala, ale i demystifikovala, držela si odstup od rozumu a vzhledem k zákazům tvorby mnohých autorů vedla k jejich umělecké „svobodě“. Slačálek upozornil, že autoři nemusejí v současnosti vybojovávat svobodu pro svou tvorbu, a proto by měli připustit právo na kritické čtení ze strany publika a literárních kritiků.

Blok 2 – Poezie

Ondřej Buddeus: Slovo a rozšiřování světa

 

Adam Borzič: Poezie a přesah

 

Jakub Řehák: Dědičný hřích poezie? Anebo co má dnes básník očekávat od poezie

 

Karel Piorecký: Poezie a barbarství aneb Básník v Zuckerbergově galaxii

 

Blok 3 – Literatura a stát

Viktor Debnár: Propagace české literatury v zahraničí a Literární centrum

 

Blanka Skučková: Státní podpora literatury

 

Martin Vopěnka: Bohatý spisovatel, chudý spisovatel

 

Pavel Janáček: Profesionální spisovatel dnes

Viz výše.

Blok 4 – Próza

Petr A. Bílek: Proč nás/vás nečtou?

Viz výše.

Tomáš Zmeškal: Tři pozorování

 

Ivan Binar: Sojka v lese

 

Jiří Kratochvíl: Mají čeští spisovatelé stále ještě zodpovědnost za bytí svého národa?

 

Blok 5 – Literatura a společnost II

Miroslav Petříček: Přesahy k literatuře a od literatury

 

Sylvie Richterová: Krása, pravda a dobro v literatuře a společnosti

 

Petr Koťátko: Co znamená myslet na čtenáře (o autorské poctivosti a dvojím typu vyprávění)

 

Miroslav Balaštík: Konec (české) literatury

Viz výše.