Vývoj myšlení o literatuře na internetu

První zmínky o internetu se mezi spisovateli a kritiky začaly objevovat na přelomu let 1996 a 1997.  Poprvé o něm promluvil v září 1996 Martin C. Putna, který o něm prohlásil: „Zcela mimo dosah chápání většiny z nás vzniká zcela nový svět kultury internetu, počítačových her a virtuální reality. Děsíme se takového světa, pokládáme jej za pseudokulturu, a nebo rovnou za projevy přicházejícího, dobro a zlo, skutečnost s podvodem směšujícího Antikrista. Možná je to pravda. Ale jak to můžeme vědět s jistotou, když o tomto světě nic nevíme?“ Články o existenci internetu se ještě téhož roku začaly objevovat v literárních časopisech, ovšem první z nich byl paradoxně uveřejněn v příloze Obrys-Kmen komunistického deníku Haló noviny. Autorem byl Miroslav Klivar, který se možností využití internetu k literárním účelům zabýval i v následujících letech.

V únoru 1997 časopis Tvar zveřejnil článek Liternet básníka Norberta Holuba, kde autor ostře kritizuje nedůvěru a nechuť k novému médiu: „Že literatura je ghetto, jsem věděl, ale že to české ghetto je do sebe tak zahleděné, jsem přece jen netušil. V konfrontaci asi s největším antisegregačním produktem tohoto století, s internetem, se projevila v roce 1996 jako výrazný ignorant. V klasických literárních periodikách padlo na adresu internetu jen několik vedlejších poznámek, povětšinou oč méně zasvěcených, o to více odsuzujících. Utrousí-li někdo povýšeneckou větičku o internetové pakultuře, je to stejně pakoidní výrok, jako by razil termín katolická pakultura.“ Přesto i on si byl vědom rizik, která internet a neomezená možnost publikace přináší. Článek vyvolal celou řadu polemických reakcí. Tvrdě se proti údajným výhodám internetu v článku Zbytečný internet vyhradil kritik Petr Cekota, naopak kladně se vyjádřil další básník Miroslav Holub.

K hledání nových podob literaturu o rok později vyzval Petr Odillo Stradický ze Strdic (vlastním jménem Petr Stančík). Ten varoval před neochotou básníků obsadit kyberprostor: „Budeme se možná ještě několik generací utěšovat vzájemným tištěním svých veršů v literárních časopisech, které budeme číst zase jen my. A až všichni básníci vymřou, poezie nezmizí, jen se bude nazývat jinak – třeba hacking nebo webmasterství. […] Osídlit Internet znamená, že do něj pokorně vyrazíme jako elektroničtí minnesengři, že budeme jeho nový, virtuální svět stvářet, hníst, určovat jeho zákony i pravidla a že jej nakonec učiníme nekonečně rozsáhlou a líbeznou básní.“ Stradický zároveň nastínil utopickou vizi, že díky reklamě budou autoři za své publikované texty dostávat honorář. Stejně tak viděl internet jako návrat literatury k nejstarší tradici před vznikem knihtisku, kdy bylo dílo závislé na interakci autora a příjemce. Pro své pojetí však nenašel mnoho příznivců.

Jako jeden z prvních se v říjnu 1999 českou literaturou na internetu, konkrétně projektem HyperHomer Petra Odilla Stradického ze Strdic a hypertextovým románem Město Markéty Baňkové, zaobíral v článku Digiální narativita aneb Píšící čtenář filmový historik Petr Sczepanik. Ten poukázal na technické nedokonalosti obou projektů, které by v celosvětovém měřítku neměly šanci na úspěch.

Přelom ve vnímání internetu přinesl rok 2001, kdy se hned několik časopisů začalo vztahem literatury a internetu podrobněji zabývat. Časopis Host tomuto tématu dokonce věnoval celé číslo 3/2001. Postoj jednotlivých spisovatelů se v anketách značně lišil. Proti byli především ti, kteří měli s internetem jen velmi malé zkušenosti (například Ludvík Vaculík), pozitivně se naopak vyjádřil Ondřej Neff, který již měl s programováním výrazné zkušenosti.

Dalším milníkem byl rozvoj tzv. literárních serverů, mezi něž patřily zejména Písmák a Totem. Výhodou zmíněných projektů byla radikální demokratizace tvorby, tedy zveřejňování všech příspěvků, ovšem takový přístup zákonitě vedl k nižší úrovni vkládaných textů. V roce 2006 se v Tvaru uskutečnil rozhovor se zástupci obou serverů, Zdeňkem Hornerem a Lukášem Horným, v němž byla pro a proti literárních serverů rozebrána podrobněji. Masivní nárůst obliby těchto serverů a stále se zvyšující počet autorů však v následujících letech vedl až k sebevědomým prohlášením, že se jedná o kvalitativně rovnocennou platformu jako tištěná média. Stále častěji se objevovaly reakce na kritiku nízké úrovně příspěvků na literárních serverech, formulovanou například Karlem Pioreckým v článku Kde začíná současnost?: O současné české poezii. I přes vytrvalou snahu zastánců literárních serverů se ovšem nepodařilo publikování na internetu zajistit stejnou prestiž jako v případě tištěných médií.